Zdroj:
Euro
Číslo:
31/2005
Datum:
23. 5. 2005
Strana:
78–79
Autor:
Milan Ballík
Foto:
Libor Hajský
Oáza pohody ve vysočanském mauzoleu
Když jsem jméno Huang He slyšel poprvé ve spojení s jeho lokací ve Vršovicích, byl jsem překvapen. Umístit podnik do téměř mrtvé zóny mi tehdy přišlo hodně troufalé. Po deseti letech existence však restaurace prokázala udivující životaschopnost, ba co víc, majitelé jí dokonce pořídili sestřičku. A opět v místech, která by za centrum označili jen optimisté nebo těžcí lokální patrioti. Poučen minulostí jsem tentokrát nepochyboval a do Vysočan se rozjel při první příležitosti, abych navštívil čínský restaurant Huang He, toho jména druhý.
Tentokrát již sám vstup napovídá, že jde o hýčkanou a zřejmě rozmazlenější mladší sestřičku. Dvojité schodiště, rudý koberec se vzorem a červeně lakované bohatě prosklené dveře se zlatými motivy slibují hostu hodnověrnou atmosféru. Uvnitř na člověka zaútočí neobvyklé spojení filigránské orientální výzdoby a prostor, v nichž si člověk připadá jak v mauzoleu. Řada sloupů, podlaha i stěny rozměrného sálu jsou vyvedeny v mramoru. Světlém sice, nicméně svou úctyhodností vyvolávajícím pocit jisté stísněnosti. Paravány oddělující jednotlivé skupiny stolů, typicky jemné obrazy v obou čelních stěnách, mosazná svítidla i řada jiných drobností pocit ustrašenosti jen omezí, nikoliv odstraní.
Jsem usazen k jednomu z řady stolů u oken, ošetřen stran objednávky a oblažen zářivým úsměvem. Ne takovou nacvičenou maskou amerického modelu, ale ryzím, důvěryhodným úsměvem, vycházejícím z duše. Přístup personálu k hostu sám o sobě budí až ostych před projevovanou, v mém případě jistě nezaslouženou, pokorou.
Rozhlížím se po řadách nezaložených – pracují zde s přenosnými příbory – a mnohdy neprostřených stolů a u některých znamenám zvláštní zařízení. Otočnou kruhovou desku nad tou vlastní, pevnou. Živě si představuji, kterak dobroty na ní umístěné rotují od jednoho hodujícího k druhému a valem jich z mis a talířů ubývá. Ovšem není mi dáno obírat se takovou myšlenkou příliš dlouho. Číšnice mi, opět se širokánským úsměvem, předkládá předkrm – objednal jsem si, nevím proč, smažené šneky – a mně nezbývá, než se doň pustit. Šneci zbavení ulit, obalení a smažení tvořili zlatavou kupičku ných oválků, doprovázenou jinou kupičkou temně zelených naložených kaparů. Titěrná miska, také umístěná na talíři, nabízela lehce pikantní, lososově růžovou omáčku velice řídké konzistence. Bylo obtížné, když jste v ní sousto omočili, donést je k ústům dříve, než zcela okapala. První pohled na takto vybavenou krmi mne neuvedl do vytržení. Chutnalo to sice lépe, než vypadalo, bohužel ne až o tolik. Kuchař, v kuchyni otevřené dopředu k hostům, zřejmě pod návalem práce nebo oslněn pohledem na některou z mnoha sličných návštěvnic podniku, zanechal šneky na plameni o vteřinečku déle, než bylo třeba. Panýr ztmavl a ztuhl, ovšem především opanoval chuťové pole tak, že jemné maso se pod důrazem obhroublé chuti lehýnce přichycené mouky kamsi vytratilo. Dokonce ani svěží omáčka nedokázala „přerazit“ nabubřelé, jen málo vábné forte přismahlého obalu. Teprve výrazné kapary si razantní, až drzou příchutí prosadily vedení v pelotonu chutí, ovšem opět na úkor nevýrazného a pro tuto variantu úpravy příliš decentního masíčka.
Ponořil jsem se do poslechu hudby, přes její nesrozumitelnost pro mne zcela optimistického ladění, a doufal, že na lepší strunu zahraje hlavní chod. Tím bylo telecí s čínskými houbami a bambusovými výhonky. Na vyhřívané plotně se přede mnou objevil oválek tak plný směsi masa, svěže zelených proužků bambusu, tmavých kousků hub a semtam čtverečku papriky. Chuť, tentokrát komponovaná do kysela, byla umně vyskládána ze všech možných odstínů. Maso, naložené ve škrobovém nálevu, samo představovalo zajímavou kombinaci. Jeho jemná, decentní příchuť byla nakyslým tónem marinády ozvláštněna a akcentována do širokého záběru. Výhonky, byť lehce natrpklé, přidaly svěží, mladistvý rozměr a celý vjem podtrhly svým zemitým partem čínské houby. Tato kompozice na variace kyselých tónů, kterých skýtala rozmanitý shluk, stmelený prostou, přece však zachytitelnou chutí rýže, zazněla v těch nejpříjemnějších intencích.
Dezert, flambované kiwi, mi připadal hodně evropský. Zřejmě díky mimořádně silnému rumu, jímž byly kokonům podobné, v těstíčku obalené a osmažené měsíčky ovoce flambovány. Celý prostor provoněla ta českému člověku notoricky známá vůně poctivého tuzemáku. Chutnalo to však hodně exoticky. Ze všech dnes nabídnutých variací na „kyselé téma“, byla ta, kterou hýřily srpečky kiwi, asi nejbrutálnější. V kombinaci s vanilkovo-karamelovou chuť obalu a díky omáčce z nevyhořelého zbytku rumu však přišla o své „rohy“ a celek vyzněl přátelsky a harmonicky.
Za pět set a šest korun – to byla cena této exkurze do dálných gastronomických světů – jsem obdržel velmi slušnou protihodnotu. Elegantní drobné cupitání servírek, mile znějící změť jejich mateřštiny a češtiny, již zmíněný upřímný úsměv hlásající filozofii klidu a pohody, i vydařený, až na zaváhání s předkrmem, výstup z kuchyně, vše znamenalo příjemný zážitek. Takový, pro který stojí za to do odlehlého poněkud koutku Prahy semtam zavítat.
Hodnocení restaurace
Atmosféra, pohodlí, estetika .. 8 bodů z 10
Prostírání .. 8 bodů z 10
Úroveň jídelního a nápojového lístku .. 10 bodů z 10
Chování personálu .. 10 bodů z 10
Kvalita jídla a nápojů .. 17 bodů z 20
Celkem .. 53 bodů ze 60
