Zdroj:
Tescoma magazín
Číslo:
2/2005
Datum:
duben 2005
Strana:
44–45
Autor:
Jiří Teper
Foto:
Libor Hajský
V okrajové pražské čtvrti Vysočanech funguje od sklonku minulého roku nová čínská restaurace. Nepředstavujte si ale další z řady orientálních chýšek, přezdobených papírovými lampiony a sádrovými draky. Huang He (Žlutá řeka) je decentní restaurant s moderně řešeným klimatizovaným interiérem, kde se v dokonalé čistotě a nevtíravých tónech reprodukované hudby servírují vynikající pochoutky tradiční čínské kuchyně.
Majitelé Žluté řeky, pan Huang Pin a paní Wang Yue Qiu, mají už s vedením takového podniku v podmínkách české metropole své zkušenosti. Stejnojmennou restauraci totiž provozují již od roku 1994 ve Vršovicích a od konce devadesátých let se právě vršovická Huang He umisťuje pravidelně v žebříčcích restaurací s nabídkou nejlepších jídel v republice. A vysočanské „dvojče“ má k tomu přiměřené ambice.
„Hosté už si k nám do Kolbenovy ulice cestu našli, dokonce se dá říci, že jsme si stačili vytvořit první stálé zákazníky, kteří k nám chodí pravidelně a vyžadují přímo ta jídla, která jim u nás zachutnala,“ komentuje první měsíce chodu podniku vždy usměvavá paní Wang. „A zavítají k nám i krajané, Číňané žijící v Praze. Společně jsme tu například oslavili začátek nového roku podle čínského kalendáře, rok Kohouta.“
Dvacet stránek s lahůdkami
Denní provoz v Huang He začíná i končí opravdu příkladným důrazem na čistotu a hygienu prostředí – nejen restaurace, ale i kuchyně (která je ostatně s restauračním prostorem propojena, takže zákazník může přímo sledovat přípravu jídel). Všechno se zkrátka musí blyštět a lesknout – od podlahy přes stoly až po mohutné sporáky. Hodinu před otevřením podniku na tom pilně pracují všichni přítomní zaměstnanci podniku, jak drobné čínské servírky, tak třeba český kuchař (podobné tomu je i po zavírací době). A s tímto důrazem koresponduje též přístup k samotnému vaření.
„Všechny používané suroviny musí být absolutně a denně čerstvé, vybíráme jen nejkvalitnější čínská přírodní koření a omáčky a vaříme podle zdravých a výživných receptů. Málo tuku, soli a cukru,“ říká pan Huang Pin, který je zároveň šéfkuchařem Žluté řeky.
Jídelníček ve vysočanské Huang He má dvacet stránek, připomeňme tedy alespoň několik tamějších specialit. Co byste řekli například osmi pokladům v pekingské omáčce nebo krevetám na horké plotýnce, sépii na šesterý pikantní způsob či halibutu s čínskými houbami a výhonky? Už jen samotné názvy škádlí chuťové buňky (a vůně specialit už také přilákala do Kolbenovy nejednoho známého labužníka, Karla Gotta dokonce mezi prvními!). Dodejme, že cenově nejsou čínské lahůdky v Huang He nijak nedostupné širším zákaznickým vrstvám, většina jídel stojí mezi 150–250 korunami.
Maruška ráda bramborové knedlíky
Kde jsou ty časy, kdy v Praze bývala jediná čínská restaurace ve Vodičkově ulici, kam se normální smrtelník pomalu neměl šanci se dostat, protože se místo u stolu muselo rezervovat i dva týdny dopředu! Dnes v hlavním městě najdete více než stovku čínských restaurací (s pravými Číňany…). Konkurence je tedy velká a každý podnikatel v oboru se musí hodně snažit. V Huang He patří například k zákaznickému servisu i speciální vchod pro vozíčkáře či separé pro maminky, které potřebují přebalit kojence. Otevřeno je přitom denně od jedenácti do třiadvaceti hodin, což pro majitele mimo jiné znamená, že mnoho volného času pro rodinu nezbývá. Paní Wang („česky mi můžete říkat Maruško,“ říká s tím věčným úsměvem) si ale nestěžuje.
„My už jsme v Praze dvanáctý rok a moc se nám tady lidí, i lidé jsou zde takoví přívětiví. Volna moc není, ale byli jsme se už podívat i za mojí maminkou, která žije nedaleko Šanghaje, a navštívili jsme také tady v České republice třeba Kutnou Horu, České Budějovice či Český Krumlov, samá krásná města. A taky Karlovy Vary, Cheb a ovšem Plzeň, manžel má moc rád plzeňské pivo!“
Vida, jak se kultury a chutě mísí… A co taková česká kuchyně, jak si u čínských restauranterů stojí? „Ó, to je dobrá kuchyně, manžel se synem si rádi dají gulášek a já zase miluji bramborové knedlíčky třeba s uzeným nebo vepřovým masem.“
●●●
Za nějaký rok si možná „na place“ ve Žluté řece objeví i některý z potomků paní „Marušky“ a pana Huang Pina. Zatím oba synové (ten starší se narodil ještě v Číně, mladší už v Praze) ještě studují a bude prý jen na nich, jaké zaměstnání si v budoucnu vyberou. Starší syn však už dnes rodičům pomáhá v disciplínách, které mu – díky zvládnutí úskalí českého jazyka – nedělají problémy, například při sestavování jídelníčku a tvorbě internetových stránek. Vypadá to zkrátka, že jablko nepadne daleko od stromu, alespoň ve smyslu upřímných slov paní Wang, které stačila během naší návštěvy ve vysočanské restauraci Huang He několikrát opakovat: „Mne práce moc baví!“